Historie plemene
Když Římané dobyli Británii, přinesli jejím původním obyvatelům nejen válečná utrpení, ale i mnoho dobrého ze své civilizace. Stavěli silnice, chrámy, pevnosti i města, budo
vali akvadukty a položili základ jazyka, který dnes známe jako angličtinu. S nimi se dostal do Británie i tehdejší oblíbený sport prostého lidu - zápas psů s býky (bull-baiting.) Zápas různých zvířat s býky má svůj původ v prastarém kultovním tanci a zápasu lidí s posvátnými býky, který byl za vlády Mínoů rozšířen především na Krétě a Blízkém Východě a odtamtud se s vojáky římských legií dostal do Říma. Během věků splynuli Římané s původním obyvatelstvem Britských ostrovů, ale vliv jejich civilizace a zájmů je patrný dodnes. Potomci jejich psů dali vzniknout buldokům a jsou tedy předky mnoha dalších plemen. Zápasy s býky se v Británii udržely až do devatenáctého století, kdy byly v roce 1835 oficiálně zakázány. Pro zápasy nebyli v 19. Století již užíváni pouze molossoidní psi (o kterých je známo, že kolem roku 1800 byli velcí, dlouzí a vážili 45 - 50 kg, říkalo se jim Bull-Dog nebo Mastiff), ale stále častěji se objevovali mnohem pohyblivější a dravější kříženci těchto „buldogů" s teriéry, zvaní Bull-and-Terrier.
Odborníci se rozcházejí, který z mnoha teriérů byl předkem právě stafordšírského bulteriéra, ale je pravděpodobné, že to byl takzvaný starý anglický teriér, předek dnešního foxteriéra. Nikdo se již nedoví, kdo a kde poprvé zkřížil buldoka s teriérem, ale je známo, že nejúspěšnější v chovu těchto kříženců byli horníci a dělníci z oceláren ve Staffordshiru v centrální Anglii. Jejich psi začali být známi pod jménem Staffordshire Bull-and-Terrier již dávno před rokem 1935, kdy bylo FCI uznáno samostatné plemeno Staffordshire bullterrier (dnes FCI č. 76, skupina 3 - teriéři). Nejstarším vyobrazením bull-and-terriera je olejomalba slavného Georga Stubbse z roku 1812, na které jsou již patrné typické znaky dnešních staffordů a amerických stafordšírských teriérů. Pionýrem chovu staffordů byl Joseph Dunn, kterému je co děkovat za to, že byl stafordšírský bulteriér uznán anglickým Kennel Clubem. Pětadvacátého května 1935 sezval své přátele ke schůzce milovníků staffordů. Joe Mallen, který choval staffordy více než 40 let, vedl Old Cross Gun Hotel v Jižním Staffordshiru a dal jeho prostory k dispozici k této schůzce, které se zúčastnilo téměř padesát chovatelů staffordů. Byl založen „The Original Staffordshire Bull Terrier Club" a jeho prvním předsedou byl zvolen Jack Barbard, majitel známého psince „Paddock". Ve vedení klubu byl i Alf Garret, jehož rodina chovala stafordy více než 80 let. Ustavující schůze uznala také za správný standard plemene, vypracovaný Josephem Dunnem a rozhodla, že bude předložen k přijetí Kennel Clubu. Na žádost Kennel Clubu byl původní název klubu změněn na „The Staffordshire Bull Terrier Club" a plemeno bylo přijato do velké rodiny britských plemen psů. Dnes existuje v británii 18 klubů, zabývajících se chovem stafordšírských bulteriérů.
Poprvé byli staffordi vystaveni již 20. 6. 1935 na „Great Hertfordshire Open Show" v Hatfieldu, které se zúčastnilo 27 jedinců. 17. 8. 1935 pořádal klub již svou první speciální výstavu v Cradley Heath, kde bylo rozhodčímu předvedeno 60 zvířat. Roku 1938, tedy pouhé tři roky po svém založení, dosáhl The Staffordshire Terrier Club takzvaného „Statutu plemene šampionů", který mohl být přiznán jen tomu klubu v Británii, který měl nejméně 750 čistokrevných jedinců, zaregistrovaných Kennel Clubem. Jen takto uznanému plemeni může být v Británii zadán titul šampióna (podmíněný získáním tří CC, od tří rozhodčích). Poprvé povolil Kenel Club CC pro staffordy na „National Championship Show" v Birminghamu 8. a 9. 11. 1938. Chov staffordů v České republice začal před několika lety importy především z Německa. Vysoce kvalitní jedinci byli dovezeni z Belgie, Nizozemí a Finska. Krytím s vynikajícími zahraničními partnery se k nám neustále dostává ta nejlepší evropská krev. Stafordšírský bulteriér je svou povahou velmi podobný bulteriérovi, ale zjevem připomíná spíše jeho karikaturu. Stejně jako buldok má být výrazně modelovaný - ne elegantních a plynulých linií, ale naopak jaksi hrubě uhnětený ze silných kostí a výrazných svalů. Má mít kulturistickou postavu s mohutným hrudníkem, štíhlou v bedrech, s osvalenou a silnou zádí. Jeho hlava má co nejmohutnější mozkovou část se silně narýsovanými žvýkacími svaly a krátký, široký nos se silnými čelistmi. Otevřená tlama staforda připomíná hubu žáby a čím je širší, tím lépe.
Stafford je schopen chytit a udržet kořist mnohem silnější než je sám a pokud chce je mnohem silnější než obávaný bulteriér - právě díky svým čelistem. Na rozdíl od bulteriéra je ale Stafordšírský bulteriér poměrně mírné povahy a dá se říci, že s jedinci jiných plemen nevyvolává konflikty. Velmi rád a velmi hlučně se ale sápe na příslušníky svého vlastního plemene. Velmi výjimečně vrčí, ale o to častěji používá velkou škálu různých zvuků. Jeho charakteristickým zvukem je jakési „bre-ke-ke", které si nezadá se skřehotáním žab na rybníce. Když se chytá na svého soka a je na vodítku, většinou vříská a prská nebo přiškrceně ječí. I ve značné vzdálenosti od kruhu, kde se staffordi vystavují, je slyšet jejich povyk. Je zajímavé, že takováto hlučná předehra málokdy končí bojem a krvavým zraněním - vypadá to, jako by staffordům stačilo k uspokojení, že svého soupeře „seřvou" a dále po jeho krvi neprahnou.